Ale vedle vysokých idejí, jimiž se inspirovali „revolucionáři” z roku 1789, existovaly i jiné, které rovněž sehrály destruktivní roli. Spousty hanopisů a skandálních pamfletů o milenkách Ludvíka XV. nebo o zpustlosti duchovních zaplavily knižní trh. Jejich autoři, neúspěšní nebo frustrovaní pisálkové, vylezou na světlo a budou své pomatené ideje mísit se vznešenými ideály elit. Neboť, jak konstatuje Němec Storch, „v Paříži čtou všichni. Čte se v kočáře, na promenádě, v divadle o přestávkách, v kavárně, v lázni. V krámcích ženy, děti, dělníci, učedníci, všichni čtou. V neděli si lidé sednou přede dveře domu a čtou; lokajové čtou, když doprovázejí kočáry, kočí čtou na kozlíku a vojáci na stráži.”

Myslím si, že s rozšířením tisku a gramotnosti se mohli lidé cítit podobně jako dnes, kdy kdokoliv může napsat cokoliv. Mohli mít obavu z toho, že se šíří lži a fake news. Přijde mi, že se ten koncept opakuje, zrychluje, ale skutečná podstata člověka se nemění. Nemám pocit, že bychom se řítili do nějaké temnoty s AI, která je schopná generovat cokoliv na přání kohokoliv. Žijeme s tím od počátků drbů a ano, asi to občas povede k nějakému lynči, ale nakonec si zvykneme. Ne na ten lynč, ale na inflaci digitálního obsahu.