Exteriér jako v Meziříčí kolem kolejiště v Riegerových sadech. Je tam velká betonová budova. Jsem tam s rodinou na dovolené, děti spí v nějakém pokoji a já se motám jakoby po hotelu. Najednou, nejprve úplně potichu a skoro nikdo si toho nevšimne, se začne budova propadat.

Pak praskne podlaha a to už je panika a já běžím ven a třese se mi prst a nemůžu vytočit Martinku, abych je varoval a mezitím celá betobo stavba kolabuje. Martinka mi zvedá telefon a ospale se ptá, co se děje, je v křídle, které zatím stojí. Je venku i s dětmi. Oddechu si, ale najednou jsem zase v budově, běžím po schodišti nahoru a všechno kolem se hroutí a opět volám Martince a cítím, že tentokrát to nedám, těsně mě mine kus betonu, řvu do telefonu, že ji mám rád, propadám se, padá na mě celé schodiště, křičím, záplavuje mě lítost, že můj život končí, tma, budím se.

Hodinu čumím do stropu a přemýšlím, k čemu evoluce vymyslela sny a napadá mě, že je to snad proto, aby naši psychiku připravila na všemožné scénáře. Já byl fakt přesvědčený, že končím. Hrozně by mě zajímalo, jakou jsem měl v tu chvíli skladbu drog v krvi nebo jaký efekt ten sen měl na adrenalin atp.

Zdály se mi dnes ještě dva další, respektive pamatuji si dva, a ty byly naopak dost pohodové. Asi za odměnu.