Proč byl Buddha debil a já taky

Myslím, že jsem včera zažil něco jako krátké osvícení. WOW! moment. Takové bliknutí čelovkou a vidění stínu obrazu. Nějak mi z toho ale došlo, že moje hledání smyslu existence, receptu na trvalý mír na světě a mého vlastního duševního klidu, je sice nějakým způsobem správné a nutné, ale ne tak, jak to dělám.

Když jsem si četl o budhismu a Buddhovi, hned mě zarazilo, že se prostě vykašlal na rodinu, že svoje vlastní dítě ani neviděl a rozhodl se jít do světa hledat vlastní duševní klid a na ty, za které nesl největší odpovědnost, se vybodnul. Nevím, do jaké míry je tenhle příběh pravdivý, ale jestliže slouží jako vysvětlení vzniku Budhismu, pak je celý budhismus postavený na naprosto debilním příkladu.

Nechci se rozhodně vymlouvat na budhismus, ale cítím, že já to vlastně mám podobně. Včera jsem byl celý den nervózní, protože jsem si chtěl číst a psát a pořád jsem si říkal, že je to hrozně důležité, protože to někomu může pomoct a úplně jsme ignoroval, vlastně ještě hůř, úmyslně jsem nedbal o potřeby mých dětí, omlouvaje to vyššími principy a zájmy!

Jak je to vůbec možné? Kolik lidského utrpení se už napáchalo ve jménu vyššího obecného lidového dobra? K čemu mně bylo, je a bude celé to penzum znalostí, které mám, když ani tak nejsem schopen odhlédnout od vlastních sobeckých potřeb a ten klíč, který pořád bláhově hledám, mně dvacetkrát za den donesou děti přímo před nos, ale já je odstrčím a hledám ho úplně někde jinde? Nevím. Nebudu se dál trýznit vlastní pošetilostí a pokusím se obhájit pár myšlenek o výchově dětí, kterými samozřejmě mířím především na sebe.

Nemám v úmyslu udělat z iRacia web o výchově děti, ale vtisknu smysl výchovy dětí do většiny myšlenek. Bude to pozadí, na kterém se vše odehrává a kterému se vše zpovídá.

Základní myšlenka je, že vzdělání nám slouží k lepšímu životu. Lepším životem myslím život, kde je méně utrpení. Naší povinností a splátkou dluhu za utrpení, které nemusíme prožívat, ale bohužel jej prožívají jiní (země třetího světa, zvířata, nemocné dítě, oběti násilí), je vzdělávat sebe sama tak, abychom minimálně nepřispívali k utrpení, ideálně jej snižovali a v nejlepším možném případě tuto schopnost a znalost předávali dál. Takže dle mého soudu je platná poučka, že nejdřív má člověk začít u sebe, pak to aplikovat u dětí a v rodině. Ano, slyším mocně moje svědomí, které říká, že já to tak úplně nemám. Nechci to relativizovat a vykrucovat se z toho, ale kdo je dokonalý?

Co vlastně znamená to začít u sebe a pak…? Vzdělávání není dokonavá činnost. Jak tedy může nastat okamžik “a pak”? Nemůže, vše se děje současně za pochodu a do konce života. Mně třeba dělá ohromné potíže vystihnout vhodný okamžik, kdy už si můžu říct, fajn o tomhle tématu už vím dost na to, abych si o tom s někým pokecal nebo si o tom vůbec dovolil psát.

Moje dětství bylo plné utrpení. Fyzické tresty, nespravedlnost, nejistota, arogance, pohrdání, zesměšňování a urážení ze strany otce, mě poznamenaly na celý život. Věděl jsem, že až budu mít děti, budu se k nim chovat jinak. No, to se sice lehko řekne, ale brzy jsem poznal, že některé vzorce chování, jsou ve mně tak hluboce zakořeněné, že je vlastně vůbec nedokážu změnit nebo kontrolovat. Mnohem jednoduší je si je ospravedlnit. Naštěstí si fakt dobře pamatuji některé situace z dětství a občas se zhrozím, když v očích mých dětí vidím to, co jsem zažíval já. To jsou pak momenty, které dokáží přepsat program a algoritmy, které mám v hlavě.

K tématu seberozvoje jsem četl tyto knížky:

Dnes je velmi populární psát o výchově dětí a je to dobře. Existuje nepřeberné množství webů, knih, podcastů a kurzů na toto téma. Mojí ženě sedí styl, který jedou projekty jako Nevýchova a Dovychovat. Nemám nic proti faktickým sdělením z těchto seriálů, ale nemám rád formu, jakou to autoři dělají. Naopak mně výborně sedl podcast 13 hříchů rodičů s psychologem Miroslavem Zikmundem. Podcast jsem poslouchal při cestě autem do Španělska a během poslechu jsem si prožil těžké chvilky, protože jsem si uvědomil, co dělám blbě a odkud se moje vnímání světa vlastně vzalo a do jaké míry za něj nesou odpovědnost rodiče. Jenže dnes už nemá smysl se vymlouvat na rodiče, jsem dospělý a mám tu stejnou odpovědnost za svoje děti a nyní jsem to já, kdo může někomu pokazit život.

Chodím po lese, lezu po skalách, čtu a hledám inspiraci a témata, o kterých bych mohl psát a tím se seberealizoval, ale nějak jsem úplně opomněl, že ten největší zdroj inspirace a motivace mám přímo před nosem. Před malou chvílí jsem si hrál s Vašíkem a vstupoval jsem do toho s nadšením, které velmi rychle vyprchalo, protože mně došla energie a trpělivost stále ho někde přidržovat, ukazovat mu hračky a prostě si s ním jen hrát a být s ním. Myslím, že to je právě to pole působnosti, kam bych měl směřovat veškerý svůj potenciál. Jenže teorie je jedna věc a moje mentální možnosti jsou realita, kterou jen těžko dokážu formovat. Smyslem tohoto textu je, abych se víc soustředil na tuhle problematiku a otevřeně o ní psal, což by snad mohlo pomoct i někomu jinému.

Jedna z nejtěžších věcí je stále opakovat dětem to, co jsem už stokrát řekl, ale ony si samozřejmě stále zkouší v tom najít vlastní cestičku a stále potřebují ověřovat moji konzistentnost a velmi rychle, snad až zázračně bystře, dokáži rozpoznat rozpory. Mám pak tendenci jim říkat hovadiny typu, že je to tak proto, že jsem to řekl, že to tak musí být, protože se to tak dělá a vůbec si tak zkracovat a zjednodušovat práci rodiče. Samozřejmě je to na nic. U starší dcery máme právě období “a proč tati”. Těšil jsem se na dobu, kdy budu moct sofistikovaně odpovídat na tyhle otázky, ale opět se entuziasmus rychle vyčerpal. Kde vzít víc energie? Nemám žádnou univerzální radu. Já tu energii získávám tady tím, že o tom píšu a stávám se tak zajímavým pro někoho dalšího, což živí moje ego a tím pádem si od ega slibuji, že bude víc energie investovat právě do trpělivé výchovy dětí.

Kdybych měl říct, co ve výchově považuji za nejdůležitější prvek, reprezentovalo by ho slovo respekt. Musím se chovat k dětem ne jako k někomu méněcennému, ale jako k osobnosti, která má svoje přání, názory a potřeby, a i když se mně mohou zdát hloupé, nedůležité a malicherné, pro ně jsou aktuálním smyslem života a já to musím respektovat. Jedině tak později pochopí a budou si moct sami utvořit vlastní svobodné pojetí světonázoru a přístupu k životu. Jak už jsem však několikrát psal nejen v tomto článku, teorie je jedna věc a praxe druhá. Rozhodně nejsem se sebou v tomto ohledu spokojený.

Strašně se mně příčí přístup a prezentace myslitelů a různých duchovních bludařů jako Jaroslav Dušek, kteří se tváří, že sežrali všechnu moudrost světa a ostatní, hlavně v čele s vědci a odbornou komunitou, jsou zaprodaní pitomci, kteří nic nechápou. Být duchovním bludařem, je moje největší noční můra a jsem si vědom, že se tak občas chovám.

Přál bych si, abych o některých věcech už nepochyboval a byl si sebejistý, ale bohužel takový být nedokážu. Jenže to je vlastně dobře, protože mně to dává prostor se měnit. Budu se proto na těchto řádkách stále vracet k pravdám, které prezentuji a budu je stále zkoušet zpochybňovat. Snad mně to přinese větší klid do duše.

V titulku stránky mám napsáno kritika konzumu, hédonismu a iracionality. Myslím, že hédonismus je hluboce zakořeněná potřeba v každém z nás. Chceme žít šťastně, radostně a bez starostí a vyhýbat se utrpení a negativním věcem. Myslím, že na základě tohoto programu jedná úplně každý. Psychopatovi dělá dobře utrpení jiných nebo ho prostě neřeší a altruistovi zase dělá dobře, když může někomu pomoct. Oba však podléhají potřebám ega, jen každý jiným způsobem. Odmítám proto tvrzení, že někdo například pomáhá potřebným proto, že je skutečný altruista. Dělá to především sám pro sebe. To, že je to činnost prospěšná i pro někoho jiného je bonus a důvod, proč takové chování jako společnost chceme.