Je celkem jedno s kým se bavím, ale většinou jsou to Němci, Holanďané, Španělé nebo Angláni. Každý, ale skutečně každý, mluví o své zemi jako o ztracené, protože ceny letí nahoru, názory ostatních jsou ujeté, politici jsou strašní, chudoba, kam se podíváš, EU je katastrofa a doplň si sám z celé palety věcí, na které si lze stěžovat. Když se ale zeptám konkrétně na jejich život, tak si žijí jako prasata v žitě a většina si to uvědomuje. Mluví však většinou o někom jiném a za někoho jiného. Především mně ale přijde, že se jen bojí toho, čemu nerozumí. V Česku to samozřejmě slyším také. Všechno spěje do pekel, ceny letí nahoru, chudáci samoživitelky atp. Ne, vůbec nesnižuji míru težkostí, které některé skupiny lidí zažívají, ale troufám si tvrdit, že si často stěžují hlavně ti, co se ve skutečnosti mají dobře, nikomu moc nepomáhají, ale ohromně se bojí toho, co bude. Nejistota z budoucnosti tu byla, je a bude vždy. S tím i souvisí, že mě mírně čílí věty typu “zvlášť v dnešní době je těžké…”, objektivně se míra nejistoty nedá srovnat s minulostí. Chápu, že v záplavě informací se svět jeví jako chaoz, ale chaotický byl, je a bude vždy a je to dobře. Je dobře, že ve skutečnosti není nikdo tak mocný (zatím), aby vnutil svůj řád všem ostatním a zdánlivě tak z chaosu udělal pořádek. Svět byl, je a bude nevypočitatelný a jediná rozumná strategie je řídit se pravděpodobností a statistikou, protože ta je objektivnější než subjektivní zkušenost. Ano, chápu, že i když mám všechno (třeba já), tak se subjektivně můžu někdy cítit na prd (třeba já), protože mám nějaké vlastní mindráky, které by třeba v zápase o živobytí a existenci v roce 1622 nepřišly na řadu. Pálí mě dobré bydlo, se říká. Nikomu to nevnucuji, jen sdílím názor a zdravím ze Španělska.