Od malička mě fascinovali technologie, vesmír a věda. Četl jsem spoustu knížek o vzniku vesmíru, o tom jak fungují rakety, vesmírné stanice nebo družice. Na gymplu jsem začal pomalu chápat jak funguje náš svět po fyzikální a chemické stránce a nemohl jsem nevidět, co všechno dobrého nám jako lidem poznání a technologie přináší.

Jistě mají technologie i svoji temnou stranu, ale vždy mi přišlo, že to je jen do té doby, než se s nimi jako lidstvo naučíme zacházet a vymyslíme a nastavíme pravidla, aby je nemohli jedni využívat proti druhý. Zcela dokonale jsme toto však nikdy nezvládli a asi ani nikdy nezvládneme, protože dokonalosti z principu nelze dosáhnout. Po čase, kdy moje poznání už bylo na takové úrovni, že mě populárně naučná literatura a dokumentární pořady nepřinášeli nové vědomosti a bylo třeba, abych se hlouběji ponořil do pokročilé matematiky, chemie a fyziky, jsem zjistil, že je to sice ověřená cesta k dalšímu rozvoji myšlení, technologií a lidstva na cestě za dalším poznáním a lepším životem pro více lidí, ale zároveň již tak vyšlapaná, ucpaná, svázaná dotacemi, elitářská a naprosto vzdálená myšlení a životu běžných lidí, že jsem se rozhodl jít jinou cestou. Dlouho jsem však jinou cestu neviděl, nevěděl jsem jak ji hledat a zdálo se, že vlastně ani jiná cesta neexistuje. Protivili se mi všechny náboženské i ezoterické myšlenky. Chtěl jsem se držet vědy a seriózního výzkumu a tak jsem dál četl a četl závěry všech možných vědeckých disciplín a pomalu je propojoval do velkého slepence poznání. Ani po letech studia jsem se ovšem neposouval a nenacházel “jinou” cestu a stále dokola jsem si kladl otázku, k čemu mi moje vzdělání vlastně je? Zodpověděl jsem si již mnoho zdánlivě neřešitelných otázek. Boha například stvořil člověk vlastní myslí, nikoli obráceně jak tvrdí věřící. Velmi palčivá pro mě byla otázka svobodné vůle, kterou ve skutečnosti opravdu nemáme, ale hranice nebo možná limity této svobody jsou tak široké, rozmazané a částečně otevřené, že mě determinismus už nemusí trápit. Hlavní limity svobody naší mysli jsou nastaveny v mozkovém kmeni, tedy vývojově nejstarší části mozku, která nás nutí dělat životní potřeby. Naopak nejméně limitů se nachází v neokortexu, ve kterém můžeme stvořit téměř cokoliv. Nejdéle mi trvalo nalézt odpověď na otázku, proč existuje něco, když by nemuselo existovat vůbec nic? Mnoho otázek se dá zatratit tvrzením, že se špatně ptáme. Uvedu jeden příklad za všechny. Když stojíme na severním pólu a zeptáme se, kudy se jde na severní pól, tak otázka vlastně nemá smysl. Podobně by tomu mohlo být i v případě otázky po smyslu a důvodu existence, ale moje mysl se s tímto závěrem nikdy nesmířila a bylo to dobře, protože po mnoha letech přemýšlení, jsem odpověď našel. Přesnou odpověď na tuto otázku lze zaslechnout v písničce Existence II od skupiny MIDI lidi.

Z vašeho hlediska v podstatě existují všechny možnosti všeho.

Ano, jedná se o odpověď ve smyslu mnohovesmíru nebo multiverza, kdy neustále vzniká bezpočet nových realit a vesmírů, ve kterých se realizují všechny možné možnosti. Ovšem i tyto zdánlivě chaotické a bláznivé reality mají svoje zákony a limity. Ve vesmíru, ve kterém žijeme my, platí jasně dané zákony, má pevně dané konstanty a jeho nastavení je právě takové, aby v něm mohli vznikat hvězdy, planety a dokonce i život. V rámci našeho vesmíru tyto zákony nelze porušit. Je to jako počítačová hra, kdy můžeme vytvářet libovolný počet her s naprosto odlišnými pravidly, ale uvnitř hry jsme těmito pravidly svázáni. Existuje tedy nekonečné množství vesmírů, ve kterých jsou pravidla nekonečně různorodá, vznikají a zanikají právě podle toho, jaká pravidla se v nich při jejím vzniku ustálí a celé to řídí matematická pravděpodobnost. Matematickou pravděpodobností a fyzikálními zákony se řídí i náš vesmír a vše, co v něm existuje. Když se vrátím k otázce, proč existuje něco, když by nemusel existovat vůbec nic, tak je skutečně položená špatně, protože neexistence ničeho je ve skutečnosti mnohem častější než existence něčeho. Existence z pohledu neexistence, je totiž jen nepatrná epizoda, anomálie, bublinka, která se na pranepatrný okamžik objeví a zanikne. To jen pozorovatel uvnitř této bublinky má pocit, že vesmír je věčný, obrovský a nepředstavitelný. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Existence je prchlivé nic, které neustále vzniká a zaniká v jinak skutečné neexistenci ničeho. Existence je jen výpůjčka. Existencí vzniká dluh, který je z pohledu vnějšího pozorovatele ihned splacen. Jakýkoli jiný vesmír a jakákoliv jiná realita, která vznikne, je podřízena tomuto principu. Nabízí se otázka, proč tomu tak je, která se vlastně ptá na stejnou věc, proč tedy existence vznikají? Odpověď je taktéž stejná, protože může, protože cokoliv, co je možné, se dříve nebo později stane. Je třeba však mít stále na mysli, že v rámci vesmíru, ve kterém existujeme my, platí určitá pravidla, která nelze porušit a jiné vesmíry mají zase svoje vlastní neporušitelná pravidla. Nad těmito “lokálními” pravidly je pravidlo samotné neexistence, tedy že v rámci neexistence je možné, aby existovalo cokoliv, ale fyzikální zákony, které v rámci dané existence vzniknou, definují na jak dlouho. Většina existencí se zhroutí a zanikne dříve, než může vůbec vzniknout pozorovatel nebo hvězda nebo jiný systém, který na nějakou dobu odolá zpětnému rozpadu do ničeho. Z těchto závěrů se pomalu a opatrně začaly rýsovat plány pro konstrukci Kosmírného separátoru. S vědomím, že je možné všechno, jsem zkonstruoval zařízení, které je schopné přenášet lidskou mysl do libovolných míst. Kosmírný separátor však funguje jen za podmínky, kdy máme znalost pravidel systému, do kterého se přenášíme. Pak nám Kosmírný separátor dává pravdivé výsledky. Pokud budu například chtít přenést svoji mysl na Měsíc a vím, že se tam nenachází vzduch, střídá se tam teplota v řádu stovek stupňů a pouze z jedné strany je možné vidět Zemi a vůbec sesbírám všechny možné znalosti, poslouží Kosmírný separátor naprosto dokonale. Po zapnutí zařízení si lze představit všemožné krátery, kameny a obrazce, které se na Měsíci nacházejí. Pokud si však někdo bude představovat například nějaké rostliny nebo živočichy, bude to jen a pouze jeho fantazie, protože tam žádné nejsou a nemohou být. Fyzikální zákony to neumožňují nebo alespoň ne v podobě, v jaké je známe na Zemi. Kosmírný separátor však lze použít i na vzdálenější objekty jako jsou celé galaxie nebo dokonce kvasary. V rámci našeho vesmíru jsme však vždy limitovaní našimi fyzikálními zákony, jejichž porušení ze strany uživatele vede k fatálnímu zkreslení reality. Je možné cestovat k bezpočtu civilizací, kterých je v našem vesmíru opravdu hodně, ale není možné je vidět, jak porušují fyzikální zákony. Je možné cestovat do jiných vesmírů, kde platí jiné fyzikální zákony a vidět úplně jiné civilizace, které v rámci těchto zákonů existují, ale ani ony je nemohou porušit. Je tedy vždy nutné před zapnutím Kosmírného separátotu znát nebo definovat fyzikální zákony místa, kam chceme cestovat.

Současná věda stále hledá tzv. teorii všeho. Myslím, že ji již dávno máme a naše prohlubující se poznání ji jen ztvrzuje a zpřesňuje. Pokud by definice teorie všeho měla být ve formátu, který si můžeme natisknout na tričko, jak si představoval Stephen Hawking, zněla by takto:

Pravděpodobné je všechno, záleží jen na čase. Z ničeho vzniká na čas čas a po čase do ničeho čas zaniká.

Používání Kosmírného separátoru je velmi jednoduché a pokud se držíme fyzikálních zákonů tak i naprosto bezpečné. V případě, že neznáte fyzikální zákony nebo se je rozhodnete ignorovat, nepoužívejte prosím Kosmírný separátor, ale raději obyčejnou fantazii. Pro jistotu zde uvádím základní fyzikální zákony, které platí v našem vesmíru.

1. Zákon zachování energie
2. E=mc2 (vyjadřuje ekvivalenci hmoty a energie a množství energie obsažené ve hmotě a limitní rychlost pohybu pro hmotný objekt)
3. Planckova konstanta h = 6,62607015×10⁻³⁴ J⋅s (vyjadřuje nejmenší možnou délku, časový úsek či kvantum energie)

Samozřejmě že fyzikálních zákonů a konstant je definováno více, ale tyto tři jsou z pohledu fungování našeho vesmíru zcela zásadní a pokud se chceme držet vědy a používat Kosmírný separátor bezpečně a zároveň cestovat po jakékoliv části našeho vesmíru, je jejich znalost nutná. Kosmírný separátor lze používat i bez těchto zákonů a konstant, ale bezpečnost jeho používání je garantována jen a pouze mimo náš vesmír, v alternativních realitách, které nemají žádnou spojitost s naším vesmírem. Závěry z pozorování v těchto realitách neplatí v našem vesmíru a mohou vést ke smrti uživatele, přátel i celé naší populace. Uvedu jeden příklad za všechny. Jestli díky Kosmírnému separátoru nahlédneme do alternativní reality, ve které lze léčit lidské nemoci savem, homeopatiky nebo odčervovadlem pro psy a pokusíme se tyto závěry aplikovat v naší realitě, je velice pravděpodobné, že dojde k poškození vašeho zdraví a v extrémním případě i smrti. Naopak používání těchto léčebných metod v rámci jiné reality, je zcela neškodné, samozřejmě za předpokladu, že uživatel Kosmírného separátoru nezapomene přístroj vypnout a vrátí se bezpečně zpět na zem. Doufám, vážený uživateli Kosmírného separátoru, že jsi náležitě poučen a chápeš význam a rizika tohoto nového a převratného vynálezu a že díky němu procestuješ a bezpečně poznáš mnoho světů, vesmírů a realit. Pohodlně se usaď, klikni na START a nech pracovat stroj. Doporučuji zavřít oči a být sám na nějakém klidném a tichém místě, ale používání Kosmírného separátoru je možné prakticky kdekoliv.

START