Včera jsem se bavil s kamarádem o tom, jak je důležité prolomit rodinnou tradici bití, ponižování a vůbec psychopatického chování k dětem a nepřenést ji na další generaci. Diskuze pokračovala a nesla se v duchu, jak je důležitá osobní zkušenost, kvůli které to víme, a mně se vkrádají do hlavy obecné otázky, jak zajistit, aby ta další generace, bez osobní zkušenosti deprivace ze strany rodičů, k této metodě nesklouzla, protože moc dobře vím, jak snadno lze sáhnout k násilí.

Důležité je, že osobní zkušenost s násilím sama o sobě nestačí k prolomení kruhu. Musí to být podpořeno kvalitním vzděláním a terapií, tím jsem si naprosto jistý. Mnoho mých kamarádů má také velmi bolestnou zkušenost z dětství, ale chybí jím právě ta znalost, jak škodlivé to pro člověka je a mohou proto vypustit z pusy zvolání jako: “mě tata vždycky taky mlátil a dívej jak jsem teď v pohodě”. Z úvah mi pak vychází, že lepší vzorce chování vůči dětem se předají, ale pokud se těmto dětem nedostane zprostředkované zkušenosti násilí v podobě “rodinné story” nebo životních příběhů jiných lidí, což je vlastně součást vzdělání, tak se mohou vnoučata nebo pravnoučata opět propadnout do kruhu macho nerespektující násilné výchovy. Což není vlastně výchova, ale teror. Děti, které se rodí s temperamentními geny si o násilí vyloženě říkají a pokud není rodič připraven, použije ho.

Není zřejmě daleko od pravdy rčení o vyprchání očkování v podobě hrůz druhé světové války.