Docela se nám povedlo, jak se doma s malými dětmi nepřekřikovat. U Viki (4,5) už je to naučená automatická věc. Když něco chce, osloví nás a když hned nereagujeme, tak přijde a dotkne se nás. Dodělám chvíli co potřebuji a plně se na ni pak soustředím, nechám jí vypovídat s respektem a pochopením, jak kdyby to byla její poslední hodina. A samozřejmě my to taky tak děláme vůči nim. I když jsou zakoukaní do pohádek, tak doteku si všimnou a po chvíli se odtrhnout. Když na ně volám i z metru, tak je reakce nula a navíc i mě něco takového vlastně štve. S Vaškem (2,5) to zatím nefunguje tak dobře, ale je to otázka času. Musí se jít dlouho příkladem a pořád dokola vysvětlovat, proč je lepší chvíli počkat, než ten druhý se bude moct soustředit a bude pro něj ok přerušit aktuální činnost. Vůbec netvrdím a nechci, aby z tohodle vyplývalo, že jsem super rodič. Sdílím za mě funkční věc a já budiž příkladem, že i když občas nezareaguji tak, jak bych měl, tak i tak to má pozitivní vliv. Klidně bych mohl napsat, že přestože se o korektní chování jen pokouším a ve skutečnosti jsem jen pologramotná opice, tak i elementární snaha nese časem zisk.

Samozřejmě na ohrožení života nebo něco velmi podstatného člověk vyskočí ze židle jak raketa a pomůže, ochrání, zabrání.

PS: Je to praktika od psychoterapeuta Studničky.